Vít Ondráček

Nechce si ani říkat malíř. Svou tvorbu nepovažuje za malířství - jenom za sen o malířství. Chová barvy v takové úctě, že se jich ani nedotkne. Tím usilovněji se je snaží vyvolávat na plátně pomocí různých poměrů šedi, černi a běli. Maluje bez barev, ale s vybičovanou vášní pro barevnost. Pojmenoval to ČERNÁ DUHA. A právem, neboť měnlivá tma jeho pláten skutečně jako duha září.
Potvrzuje se, že nic se nedá brát za samozřejmé. Cokoliv může přestat pla­tit, jakákoliv obvyklá představa se znenadání stane představou až příliš ob­vyklou. Bezmyšlenkovitou a nespolehlivou - opravdu příliš obvyklou, než aby mohla ještě něco zrodit. Paleta plná barev, kterou má malíř kdykoliv po ruče... Kdykoliv? A kde ji vzal?
Vít Ondráček si ji odřekl. V letech 1995-1997 si poprvé zvolil cestu napros­té koloristické askeze, aby si prověřil, co to vlastně obnáší, zacházet s bar­vou. A aby mohl vůbec malovat. Přitom to ale myslel tak, jak se na tyhle věci myslelo přibližně o sto let dřív, kdy závěsný obraz ještě býval dějištěm netušených průlomů: s úctou až naivní, s utkvělou představou a s bezvý­hradnou oddaností, tentokrát už ale bez jakéhokoliv generačního souzně­ní s tím, co je ve vzduchu. Osudně dezorientovaný v čase, dá se říct. Tak nějak trapně osamělý ve svém pokusu vstoupit znovu do té kapitoly z dě­jin moderního umění, kterou si přece už všichni dávno odbyli - alespoň v učebnici. Ondráčkova malba si ani v „orfickém“ období ČernéDuhy, a prozatím ani v žádném jiném, rozhodně neřešila a nechtěla řešit své vztahy s videem, instalacemi, reprodukčními technikami, masovou komu­nikací, novými úlohami umělce a čímkoliv podobně dorážejícím. Nevyna-lézala žádné mnohoznačné kódy, aby s jejich pomocí mohla vyhrocovat otázky po změně svého postavení. Dokonce jí asi i úplně unikal smysl takových otázek.

Ondráček je na to příliš malířem z vášně - věří v to, že jeho tahy projevují jeho energii, a že na nich tím pádem záleží i jeho život. Na to by musel zapomenout. Nějakým dobře vypočítaným sebeironickým kýčem by patr­ně musel zpochybnit ten očividný kýč, jímž je jeho životní oddanost mal­bě. Když se mu nedostává na plátna, černají mu po rukama i prostěradla, snad aby byly naplněny Picassovy verše „a připravit lulko jel me^i prostě­radly I ukrýváduhu“. Maluje za každou cenu, vždyť i nejtěžšími mizériemi svého života se prodral se štětcem pevně sevřeným v ruce a právě pro něj, pro ten štětec. Než se odvážil - od roku 1991 - malováním se začít i ži­vit, nenechal se své posedlosti zbavit ani během denních směn dělníka na lince, pomocníka v pečovatelské službě, zedníka, natěrače, aranžéra výloh nebo písmomalíře. Přinejmenším pošetile se ovšem chová i v úloze výtvar­ného profesionála. Neumí si hlídat, co se má a co se nemá, co se dělá a co nedělá, ale dokonce ani to, co je opravdu o život. Několik let po Černé Duze maloval pouze rukama a prsty, bez štětců, a toto období tzv. Doktyío-gramů skončilo děsivou otravou, po které se pro Ondráčka mnohé barvy staly zakázaným jedem. Přesto dál sahá po barvách. To, co ho pohání, je navýsost romantická víra v sebeztvárnění.
Tisíckrát pohaněná, vyšlá z módy. A možná opravdu i zavádějící: dokáže strhnout, a to kamkoliv. Je otázka, jestli by si Ondráček neměl občas za­držet ruku, když se její virtuozita začíná měnit v příliš hladký samopohyb. Ne právě malým množstvím „odpadu“ se zbytečně připravuje o důvěru. V jeho očích má ovšem prožitý malířský tah vyšší cenu než jakákoliv od­tažitost. A kupodivu právě v tom jeho tvorba nachází mimořádnou odez­vu u básníků a literárních přátel, které jeho zaujetí přesvědčuje natolik, že se k němu sami hlásí, takže jen těžko by se někdo ze současných vý­tvarníků mohl prokázat tak živými vazbami na českou literaturu, jaké má Vít Ondráček. Psali o něm Miroslav Balaštík, Bogdan Trojak, Ludvík Kun-dera. Je malířem pro básníky, což je možná stejnou měrou pocta jako cejch.
Sám má v jádru literární, básnickou představivost, ačkoliv si nedokáže představit, že by ji měl projevit jinak než obrazem. To sice není vyloženě na překážku, ale přece jen by se pro to asi našly doby příznivější. Bráno čistě podle ročníku narození 1959, býval by Ondráček už ve svých učed-nických letech měl být lehkověrně postmodemí a obrazem zpochybňovat jiné obrazy, jenže on místo toho svá osmdesátá léta upsal symbolismu, nejryzejšímu literárnímu symbolismu mlhy, snu a zjevení, s jehož zásvět-ností se doslovně ztotožnil. Doslovně a anachronicky - šlo mu opravdu jen a jen o zjevení a sen a mlhy, vůbec ne o shovívavé citování zašlého slo­hu. Jestliže se od té doby nějak vyvíjí, mnohem větší vliv než změny kur­zu v galeriích na to asi mají ženy, jež procházejí jeho životem. Rysy jejich tváří totiž hloubkově ovlivňují Ondráčkův rukopis, pronikají do jeho tahů, což je natolik nápadné, že si už jen podle obočí nelze splést ženu, ve které našla své zosobnění Černá Duho.

To je ale skok hned přes několik období. Skok, který by asi mohl vyvolávat i zavádějící představu, že Ondráček se jako tvůrce zrodil až ve chvíli, kdy „upeunií no obloze suou duhu“ a začal malovat černobíle. Takže by asi bylo záhodno držet se posloupnosti a pěkně popořadě vyjmenovat, čím vším prošel: 1977-1979, 1980-1984, 1984-1989, 1989-1992, 1993-1994, potom léta Černé Duhy a po nich zase 1997-2000, 2001-2003... A bylo by to o to jednodušší, že v každém z uvedených období převládala u Ondráčka určitá konkrétní technika, opuštěná zpravidla až v okamžiku, kdy byla dovedena na samu mez svých možností. Černé Duze tak například bezprostředně předcházela důmyslná technika otisků a malby na spodní plochy skleněných tabulí, po Černé Duze zase přišly už zmíněné Doktyío-gromy, prsty a dlaně klouzající po povrchu křídového papíru. Kdyby se to vzalo opravdu od začátku, zasloužila by si tu ovšem nejdřív zvláštní ka­pitolu grafika, propracovávaná do nejjemnějších šrafur s trpělivostí, v níž doslova mizela léta.
Už i proto by to nemělo smysl. Vůbec mi nepřipadá lákavé projít to celé postupně, cestou převypravovávání, jež si vytváří falešné opěrné body po­mocí letopočtů a chce sledovat především „odkud“ a „kam“, a to ještě pouze ve směru časové šipky. Když už „odkud“ a „kam“, tak jako důkaz, že čas zůstává nevypočitatelný i poté, co už byl jakoby jednou provždy sečten. Ondráčkova Černá Duho je vyloženě výzvou k přeskokům a zkrat­kám, k vícesměrným, složitě propleteným oklikám a průchodům, protože ukazuje malíře, který postupuje kupředu tak, že sám sebe přemalovává. Bez ustání a živelně, bez pevného plánu, a třeba nadesetkrát. Spíš než postupný vývoj to připomíná přesouvání zemských desek, zlomy v geolo­gických vrstvách, kdy se po hrozivých otřesech část dostane na povrch a část do temnot, ale nic nezmizí navždy.

Psaní o tomto malíři tedy nemůže být životopisem. Mělo by být soupisem přemaleb - a slovo soupis tu chce být vnímáno na pozadí slov jako sou­zvuk, soutisk, čili výrazů pro to, co je tu spolu, současně. Co se spoluúčast-ní na výsledku, aniž to třeba kdo tuší. Ondráček se přemalovává nemilo­srdně, bez jakékoliv piety, ovšem ne proto, aby se rušil a zatíral. Když přemalovává, tak nejenom překrývá, ale zároveň odkrývá. Stačí, že v roz­hodujícím místě zůstane detail, který předtím možná ani nehrál valnou roli. Nebo že vypracované ornamenty vstoupí svým rytmem do hry, která už nemá nic společného se zdobností.
Ondráček to sám označuje za „citaci z oíastního osudu“: přemaluje třeba nějaké své sedm let staré plátno, až je k nepoznání, nabito úplně novým pohybem a rozmachem. Zmizelé podloží však do povrchového plánu stá­le zasahuje, připomíná se, i když se už nedá okem dohledat. Zvlášť silné napětí vzniká, když se takhle do hloubi propadne dokonale provedená prá­ce, poplatná ovšem technice, které už malíř přestal věřit. Jedné z těch technik, kterým se po celá léta tak zaujatě věnoval. V tu chvíli jako by se vyrovnával ne s technikou, ale s jistým stavem svého vědomí. Tak si ráno obléká košili s potiskem z úlomků svých starých grafik a mísí se mu v tom potvrzení s výsměchem. Znovu se vrací k některým dávno opuštěným kresbám a bere na ně nůž, rozřezávaje, překresluje nebo jejich útržky vle­puje do jiné kompozice, a tím způsobem si připomíná všechno, co ho dě­lí od stylu, jakým se tenkrát vyjadřoval. I svoje ztroskotání, rozčarování, srab a bídu, neúspěch. Věří v to, že jeho tahy projevují jeho energii, a že si jejich přemalováváním sahá na život. A tím žije.
A žije tím, že si vysnívá, co přemaluje. Do prvních obrazů Černé Duhy se prý pustil ve tmě, naslepo, se zavřenýma očima. Aby si neviděl pod ruce a musel si o všech přesných souhrách nechat jenom zdát. Třeba o sou­hrách barev... Mají nevidomí barevné sny? To by se nejdřív muselo s jisto­tou vědět, že jejich představa barvy se nerozchází s naší. A jsou vůbec sny barevné? René Daumal potvrdil postřeh Gérarda de Nerval, že ve snech ne­ní slunce a věci září svým vlastním světlem. Zdají-1 i se nám barvy, bude to potom jev zásadně odlišný od barevnosti bdělého světa, jež je vázána na odraz slunečních paprsků. Může jít samozřejmě jen o sebeklam. Ale malí­řův sen o malířství ukazuje, že jsou i cesty, jak barvy navodit nepřímo, a přece očividně: Černá Duha pouhou kombinací struktur původně bez­barvých vyvolává ryzí barevný dojem! Ryzí jako stínohra na černobílém fil­mu. Barevný ve smyslu halucinace. Dojem přesně rozlišující, co je černé a co jen do černá, co je černočerné a co očeměné, co je zčernalé a co pes­tře černající, nemluvě už o škálách šedi a záblescích běloby. Doslova to otevírá oči pro barvu, protože se dá odezírat, kdy Ondráček do stupňů še-

di převedl zeleň mořských řas a kdy zlato. Stálo by za průzkum, zda prá­vě tímto způsobem nepřiznávají barvu i ty sny, jež nejsou o malířství.

Jinak řečeno: které nebyly provedeny akrylem na plátně jako Černá Du­ha. Jejichž podkladem nebyla černá Duha, jeden z běžně prodávaných druhů barvy na textil. Ony noční děje, které Ondráčka mezi usnutím a probuzením tak často staví před nutnost volby mezi dvěma ženami, dvěma cestami úniku, dvěma domy - ale to je poznámka na okraj, za­tím ještě bez souvislosti. V tuto chvíli se před očima tvoří zpěněné brázdy, jaké za sebou obvykle nechává proplouvající loď Zapomněl jsem asi va­rovat, že už to začalo. Těmi brázdami se prozrazuje pohyb, který musí­me sledovat. Tak jako letové dráhy, jež v určitém místě najednou prud­ce zasvítily. Hned první pohled na obraz byl okamžitě vržen do děje a teď se jím už nemilosrdně smýká, hází z rohu do rohu, otáčí, ostří a roz-ostřuje. Mlžný opar, nebo kovový lesk: zbloudění, nebo náraz. Daří se vidět spíš energii než zřetelná těla, ale tu energii se chce přirovnávat ke všemu, co hýbe vesmírem. Co šlehá, probíjí, srší, taví se nebo tříští. Prů­nik, nebo křeč: Ondráček je v Černé Dup portrétistou událostí, jednotli­vých „teď se to stalo“, a prokazuje opravdu nevídanou schopnost pod­chytit u nich jakoby v jediném velkém gestu všechny možné směry a protisměry, rytmy a protirytmy, pravidelnosti a odchylky. Právě proto mu ale vyhovuje, když už i podkladová vrstva nějak „běží", když se rýhuje a tepe. Odepsaný obraz nebo rozpitá batika: krátce řečeno podklad, kde už se dávno k něčemu schylovalo.
Jako když pod vytrvalým tlakem pukne sklo a vzápětí se to provalí. První měsíce Černé Duhy byly samy takovou náhlou událostí. Nejenom ve tmě, naslepo, se zavřenýma očima, ale i v silném rozrušení, bolesti, vzteku, někdy i venku na dešti nebo pod vlivem alkoholu, pořád ale se štětcem pevně sevřeným v ruce - nějak tak se to prý strhlo. Na přelomu let 1994/1995, když už nešlo dál pokračovat v tom, co bylo předtím. Sklo už bylo příliš chladným povrchem a malba pod ním ledovatěla, byla zcizená, pochybně vytříbená a krásná. V horečnatě cítícím Ondráčkovi to nutně muselo vyvo­lávat větší a větší napětí, i když to byl on sám, jeho vlastní „šperkařský" smysl pro dokonalost, co ho zaklelo do tak pracného prolínání podmaleb, stříkaných barev, nažehlovaných útržků, rytin a sedřenin, obkreslovaných šablon... Mám podezření, že totéž „šperkařství" se později znovu prosadilo v Daktyíogramech, tentokrát v podobě všech těch složitých vějířů a ske­letů, vycházejících s až čarovnou lehkostí zpod Ondráčkových prstů. Pak by ale Černá Duho byla z obou stran obstoupena obdobími, kdy malíř sázel především na perfektní výtvarnou iluzi, a mohla by být dokonce považována za jejich protiklad, opačnou krajnost: za léta rozpoutaných běsů, vnitřních soubojů, vyrovnávaných účtů, provokovaných hrůzných představ. Za cestu na dno, do temnoty.
Ale ne, tak jednoduché to nebude. Stačí svrchní malbu Černé Duhy prozkou­mat trochu blíž. Nevypovídá zrovna o slabém smyslu pro iluzi, když se drti-vost a údernost hlavních gest nanesených tlustými špalkovými štětci ještě podtrhne tím, že se k nim vmžiku, svíjivě jako nějaká havěť, přisávají žaha-vá klubka tenounkých čar! A s jak bohatým odstíněním přecházejí plochy promalované balakrylem do těch míst, která malíř přisytil olejovými barva­mi, dokreslil tuhou, protáhl špachtlí nebo rozmazal dotykem holé ruky! Čer­ná Duho je chvatná, vášnivá, ale není zbavena odstupu, schopnosti domys­let se a zpřesnit. Přesně vypočítat. Nakonec už i ta základní proměna, ze které se rodí jednotlivé útvary Černé Duhy, je čistě iluzivní: de facto jde o po­hybové schéma. Z abstraktního obrazce promítnutého do plochy odečítá na­še vědomí událost, bezprostřední zachycení onoho „teď se to stalo“. Potom je to srážka, plískanice, vpád, omráčení, křečovitý stah. Ale nejdřív je mistr speciálních efektů, který bez zaváhání určí, co, odkud a kam vést.
Nyní by měla následovat druhá část námitky, totiž upozornění, že v přípa­dě Víta Ondráčka jsou sice některá období chladnější než jiná, ale to ne­znamená, že by v nich vládla studená rozvaha. Ondráček vždy sleduje vize, nebo ony sledují jeho, ale vždy je to vizionářství, nenasytné vizionářství, co ho tolik nutí rozmnožovat a zdokonalovat způsoby, jak přivádět vize na papír - nebo na plátno, na sklo... Pro něj žádná podobnost není čistě ná­hodná, každá larva, každá tvář stojí za zaznamenání, i kdyby to nakonec šlo do tisíců. To ho sbližuje s tvorbou jeho vrstevníků Martina Mainera, Otto Plachta, právě tak jako s kreslícími médii. Mívá zjevení za bílého dne. Ale námitku v tomto místě přerušuje přemalba. Nečekaně rozsáhlá, takže je potřeba zabývat se jí hned: jak hluboko zasahuje? Může se šířit?

Pod přemalbou zmizela těla. Lidské postavy. Bylo jich nesčíslně. Těla muž­ská, ženská i hermafroditní, osamělá nebo spojená, prostupující se, zápasící, přelamující se o sebe navzájem. Těla hustě popsaná sítěmi a znaky, nebo sama proměněná ve znak a vpletená do sítí. Těla průsvitná, nehmot­ná, nebo obrněná krunýři. A těch křepčících koster! Asi to tu ještě nebylo dost zdůrazněno, nějak jsem pozapomněl, ale Ondráček je z těch výtvar­níků, u kterých když zmizí lidské figury, znamená to, že ve hře právě do­šlo na nejvyšší sázky. „Cítí se figuralistou“ nezapomínal o sobě připisovat do všech informačních materiálů dokonce i v letech Černé Duhy, ale jestli ta se něčím opravdu výrazně vydělila z předchozích i následujících Ondráčkových období, pak to bylo téměř úplným odstraněním postav. V Doktyíogromech si už znovu našly způsob, jak se prosadit, i když se mu­sely vrátit jakoby zadem, bez triumfálního průvodu. Na plátnech Černé Duhy se ale směly pouze vzdáleně připomínat a propůjčovat sem tam nějaký svůj pohyb. Nechávat se vytušit z popisek k obrazu: Vozataj, Kytarista, Tanec - Joséphine Baker, Imaginární portrét.
Mnohem častěji to ale byla Mlhovino, Žízeň, Krysa, Nálet, Extáze. Nebo Útěcha polní cesty, V horách, Na vrcholu. Z postav zůstaly jen zlomky, os­trůvkovitě prosvítající třeba až z těch úplně nejspodnějších grafických podtisků. Takové drobné zkameněliny v geologických vrstvách, z nichž část bývá pokaždé vyvržena na povrch a část vtažena do hlubin... To není metafora, ale Podkrkonoší, pravěkem smýkaný kus země, kam malíř od po­čátku osmdesátých let zajíždí přemalovávat svůj osud. Nebylo mu přisou­zeno jako vlastní krajina jeho života - tou se pro něj stalo nejbližší okolí Brna s obcemi Ponětovice, Šlapanice, Tvarožná, a potom od roku 1997 Kunštát. Jenže stačí malé přeřeknutí, aby se Brno, Ondráčkovo rodiště, změnilo v Brdo, vesnici u Nové Paky, v níž se narodil spisovatel Josef Ko­courek (1909-1933). Právě jeho deníky, ale i ostatní prózy jako by v malí­ři probudily život už kdysi nějak záhadně prožitý: při čtení si zřetelně vybavoval krkonošské předhůří, hřbitov na návrší, zákruty cest, stromy a kameny, které potom při své první návštěvě Brda opravdu našel. Záro­veň jako by v něm ony texty probudily budoucí Černou Duhu: „Slunce za­padajíc nezapomene sejmout ze všech obrysů barvy, o to trnové, co ješ­tě zanechá, má jen funkci udržet hmotu v pevné formě, oby se nerozpíynuío, když z jejího povrchu sejmeme barevný šat. Polovino zčer­ná, polovino odchází“ To je citát z povídky Obraz napsané v únoru 1927. Čas je nevypočitatelný, i když se zdá být už jednou provždy sečten... U Ko­courka se na více místech vyskytuje postava malíře, který maluje noc nebo se vzdává barev, aby získal barvu absolutní. Vít Ondráček, zprvu úplně bezděčně, poháněn vírou v sebeztvárnění, této postavě vytvořil dílo.
Zdá se, že náš soupis přemaleb právě dospěl k Ondráčkovu předobra­zu, vázanému ovšem na období černobílé malby - v různých obdobích se nejspíš budou lišit i předobrazy 0 nich už ale nemám co psát. Nepronikl jsem k nim. Přiznávám to jako svou omezenost, jako neschopnost sledo­vat Víta Ondráčka jinde než u toho, čeho jsem se s ním účastnil.
A tak pomalu odpadám:
„Oblouk ulomený do obzoru. Duho, zbobtnaíá k prasknutí lepkavou čer­nou tekutinou jako žíučník při morové ráně. Černá duha, velkolepá, vznos­ná klenba, zapuštěná do hořké země z napíavenin kávového lágru. Se-smekía se mi z nadhlavníku a spolu s městem se ztratila za mými zády.“
Tohle jsem si napsal už předem, o několik let dřív, než jsem Víta Ondráč­ka vůbec vyhledal a než jsem spatřil první jeho obrazy Pohrál jsem si se skoro urážející představou, že by se pod duhou dalo procházet tam a zpát­ky jako pod vítězným obloukem. Ale je-li to opravdu duha, jde se vždycky jenom za ní - jejím směrem. Nemůže se ztratit za zády, zády se k ní dá nanejvýš otočit. Zpětně rozumím ledasčemu úplně jinak a přepisuji - pře-malovávám? - bezmála každou druhou větu z úvah, které jsem Černé Duze už jednou věnoval. Nutí mě to. Tím víc je to ale i pro mne „citace Z vlastního osudu“. Připomínka několika let strávených poblíž vznikající­ho díla, které jsem víc než sledoval: ve kterém jsem se viděl.
Jestliže přichází čerň, říká Hermes, věřte, že jste šli po dobré stezce a dr­želi se správné cesty.“ Opakoval jsem tenkrát slova jako putrefakce, hnití, černá fáze, nigredo. Krkavec, Havraní Hlava. Nepochyboval jsem, že staré alchymistické předpisy nelžou a že barvy jdou za sebou v pořadí bílá, světle žlutá, červená, ale ze všeho nejdřív černá. Vít Ondráček byl pro mne důkazem. A tady bych do toho rád už konečně přestal zasahovat a ukon­čil svůj text týmiž odstavci, kterými končí v původním znění. Vždyť o tom teď nevím víc než tenkrát, jen jsem, řekněme, zdrženlivější, a to v tomto případě vůbec nemusí být přednost. Budu tedy vše doslova opakovat, aniž bych použil uvozovky: leccos nasvědčuje tomu, že...

Ony staré předpisy platí pro každého, kdo se rozhodl úporně prodírat zvo­lenou matérií až k sobě samému, zacházet s ní tak, aby v ní zašel až po nejkrajnější mez. Pak možná nastane přeměna. Alchymista ale může být malíři předobrazem jen pod tou podmínkou, že třeba fáze zběleni nebude pouhým namícháním běloby, a červeň, jež má mít ten nejzářivější odstín, se objeví teprve s překonáním nejhroznějších rozporů a nebude ani nutně červená... Opravdu zde není nic samozřejmé, a když, tak se samozřejmost zdá nečekaná a překvapující. Vždyť i Černá Duha je černá jen proto, že ne­bylo potuchy o tom, co to způsobí. Vít Ondráček se úplně bezděčně, jen z víry v sebeztvárnění, stal adeptem Velkého Díla.
Jednou uvedl za největší svůj počin, že 30. března 1993 použil na obra­ze Žena a dva muži poprvé po osmi letech červenou barvu. Výše bylo zmíněno, kdy a za jakých podmínek se má červeň objevit. „Neboť dle Filosofů krvavé moře, jež září jako čistý tyrský šaríat, vždy značí, že naplněn čas.“ Sotva to tenkrát přežil. Bylo to draze vykoupené vítězství. Nesouhlasí ale pořadí barev ani zralost Díla: takže barvy buď klamou, což staří ostatně říkali dost otevřeně, nebo se jejich střídání neřídí přímo­čarou následností. U malíře, který tak zaujatě cituje z vlastního osudu, tato ojedinělá červeň může být zárodkem příštích přemaleb. Předzname­náním netušené rudé.
Anebo zvítězil předem, aby nakonec prohrál. Zapomene-li jen na okamžik, proč čerň, proč sen, proč štětec, ztratí vše, co v něm hýbe vesmírem.

Ráno cestou do ateliéru, když slunce rozehrává barvy, musí vždy znovu volit mezi přírodou a malbou, stejně jako ve spánku volí mezi dvěma do­my, dvěma cestami úniku, dvěma ženami. Z obojího si vybírá sebezapře­ní. „Polovina zčerná, polovina odchází“ Ale touto askezí dává průchod své vášni, svému chtíči, nezkrotnosti. Vít Ondráček je totiž v jádru po­dvojný. Dítě nadcházejícího novoluní, kdy se Slunce kryje s Lunou, Blíže­nec, jehož horoskop se vyznačuje stýkáním mužského a ženského, odstře­divého a dostředivého, krutosti a něhy. Merkur, který tomu vládne, je oboupohlavní. Soupis přemaleb nám tak dopisují hvězdy, podobně jako se v povídce Josefa Kocourka do plátna malovaného ve tmě nakonec otiskne noční obloha.

Vezme to však ještě jiný konec. Je to černé, ale plné tónů, má to dvě strany a cyklický rozvoj. Co je to? Odpovídající představou se zdá být klasická vinylová gramodeska: LR v jejíchž drážkách se světlo lomí na duhové pablesky. Zároveň je to představa nemístná - ale nakonec, proč neučinit
výtvarný cyklus nosičem hudby? Stane-li se přímluvcem Ondráčkův sen, malířství nebude zamluveno. A pokyn snu z března 1996 je, aspoň co do směru, nad slunce jasný: „neexistuje nalevo!“Musí to být pravotočivá deska.

2004-1996

(Původní verze tohoto textu byla otištěna spolu s Ondráčkovými vlastními zápisky a reprodukcemi v Hostu 3-4/1996, s. 228-231. V novém znění dosud nezveřejněno.)